Inkontinence - péče o nemocného

Péče o inkontinentní osobu nebo osobu připoutanou na lůžku je velice náročná. Využijte náš rozcestník a získejte informace o nejčastějších oblastech, se kterými se při péči o blízkého setkáte. Prohlédněte si také články věnované péči o blízké v magazínu Moliklubu.

Jak žít s pacientem s příznaky inkontinence?

Inkontinence představuje zátěž nejen pro samotnou osobu, která únikem moči trpí, ale také pro její blízké v okolí a rodinu. Jedná se především o:

• fyzickou zátěž,
• psychickou zátěž,
• poměrně vysokou finanční náročnost.

Na druhé straně psychická a emociální podpora rodiny představuje důležitý faktor, který může výrazně přispět k celkovému zlepšení pacientova stavu. Rodina má na starosti:

• vlastní péči o pacienta,
• zajištění odborné péče,
• vhodné uspořádání prostoru.

Nejdůležitější je však společná a vhodná komunikace s pacientem. Inkontinence kromě zdravotních komplikací často přináší i psychické problémy, které jsou spojené především se sociální a hygienickou situací.

Člověk trpící nedobrovolným únikem moči považuje inkontinenci za společenský hendikep. Cítí se být omezený ve všech běžných denních aktivitách a zároveň může být tímto stavem stresovaný. Mnozí pacienti kvůli inkontinenci trpí depresemi či stresem. Dokonce bývají agresivní a náladoví, nebo mohou mít negativní psychosomatický vliv na průběh léčby.

Pacient často trpí těmito negativními pocity:

• Cítí se sociálně vyčleněný.
• Ze strachu z negativní reakce se vyhýbají společnosti, v případě imobilních pacientů se snižuje sociální kontakt i z důvodu obtížné pohyblivosti.
• Stydí se.
• Celkově přizpůsobují svůj život inkontinenci.
• Pacient trpící těžkou inkontinencí se cítí být závislý na cizí pomoci.
• Má často ničím nepodložený pocit, že ostatní kolem sebe obtěžuje.
• Mnoho z nich celkově rezignuje na svůj předešlý způsob života.

Proto je nutné při komunikaci dbát na to, aby jsme:

• nezvýšili u pacienta pocit hanby,
• mluvili o inkontinenci otevřeně,
• jednoduše vysvětlili problematiku inkontinence,
• nejednali s pacientem jako s méněcenným,
• neprojevovali odpor,
• nezvyšovali hlas,
• nenadávali,
• byli tolerantní k výkyvům nálad pacienta,
• nebyli podráždění,
• nezesměšňovali,
• nevyčítali,
• neřešili s jinými v místnosti něco jiného,
• ujistili pacienta, že mu vždy dáme pomocnou ruku.